Důvěra. Pěkné a milé slovo. Jako by z něho přímo vyzařoval jeho slovanský původ, jako bychom jej přímo i slyšeli, třeba i v dost odlišných, ale přitom srozumitelných podobách, jako asi dost používané slovo v dobách věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Slovo s kořeny kdesi v prostoru Evropy v dobách dávných Slovanů.

Důvěra. Pěkné a milé slovo. Pěkné a blízké svoji skladbou, milé, blízké a k potěšení svým obsahem. Přes všechnu jakoby vznešenost tohoto slova, přes společný základ se slovem víra, slovem blízkým nám křesťanům, nebo možná právě pro tuto spojitost, stává se toto pěkné a milé slovo kamenem úrazu, zvláště téměř paradoxně lidem s křesťanskou vírou v srdci. Ale jistě nejen jim.

Tak, jak se postupně mění používaný slovník jazyka vznikem nových slov a mizením jiných, tak dochází také k jinému chápání významu některých slov. Někdy se mění nebo přibývá k původnímu významu slova ještě jiný význam alespoň pro jistý okruh lidí, někdy zase my, mám na mysli lidi věřící, sami napomáháme jakési devalvaci správného, původního významu slova.

Vzpomínám na zoufalství v očích spolehlivé věřící paní na nedělní odpolední bohoslužbě ve velkém kostele poté, co ji „nějaký mladík“ za její přítomnosti přímo z lavice ukradl kabelku s penězi i různě důležitými doklady, a kterého se přes snahu několika lidí nepodařilo dostihnout, mám v paměti i mou důvěru v prostředí fary, kdy jsem si při nějaké práci překážející mobil pověsil na věšák v chodbě, a který „odešel“ s některou z návštěv. Ještě je dostatečně živý případ důvěry kněze v pozdního návštěvníka fary, jehož návštěva skončila bolestnou smrtí onoho kněze.

Jako bychom ve spojení s důvěrou podvědomě, zcela a samozřejmě potlačovali svou obezřetnost a pozornost, kontrolu i pud sebezáchovy, jako by se naše jednání ve smyslu těchto slov nehodilo do prostředí a do společenství kde na prvním místě a hlavním sjednocujícím prvkem je víra, jako by nás právě takové jednání diskreditovalo a téměř vylučovalo z tohoto prostředí nebo společenství. Jako bychom byli někde jinde, kde takto jednat nemůžeme nebo dokonce nesmíme.

Pokud na naši důvěru doplatíme sami, různě bolestně získáme zkušenost a vezmeme v úvahu pro další podobné situace realitu dnešního světa jako v prvních dvou případech, případně se naše jednání ve znamení neoprávněné důvěry stane korunou naší pozemské pouti a vstupenkou do nebe jako asi v případě posledním, potud to asi patří k takovým více méně obvyklým životním trampotám.

Horší situace ovšem může nastat, když s podobnými principy důvěry z titulu své posice vstupujeme jako představitel určitého společenství na neznámou půdu, do jiného prostředí, do prostředí, kde platí odlišné hodnoty a jiná měřítka. Pak může nastat situace, kdy může dojít k ohrožení celého společenství, pak může dojít k situaci podobné té, v jaké se nyní nalézá naše farnost.

Ta v době po tom, kdy ji byly státem vráceny lesní pozemky, začala na těchto pozemcích pod svou hlavičkou, z iniciativy našeho duchovního správce, pod jeho řízením a za odborného vedení jím na smlouvu najatého člověka podnikatelským způsobem hospodařit. Nejdříve na pozemcích farnosti, pak i smluvně na lesních pozemcích farností dalších. Několik roků toto hospodaření docela solidně prosperovalo. Dokonce se zdálo, že tento přístup k vrácenému majetku by mohl být i jakýmsi modelem pro jiné farnosti.

Pak ale došlo ke změně. Koupí krachující pily nastal zkázonosný zlom. Poměrně brzy bylo zřejmé, že provoz pily, investice do ní a různé splátky jsou nákladnější než její zisk, a že podnikání se propadá do stále větší ztráty. Snahu obou osob řídících podnikání farnosti (osob, které později media nazvala „vedení farnosti“) o vyřešení situace dalšími půjčkami ukončilo biskupství odebráním materiálních pravomocí našemu duchovnímu správci a tím v podstatě byly ukončeny podnikatelské aktivity farnosti. Na návrh jednoho z větších věřitelů farnosti bylo zahájeno insolvenční řízení a 5. 10. 2010 byl prohlášen konkurz farnosti.

Teď mimo dluhů ve výši 35 – 40 milionů zbývá také řada otázek. Těmi se nyní ani nechceme zabývat. Jednak proto, že doufáme, že na část z nich přinese odpověď vyšetřování iniciované trestním oznámením na neznámého pachatele z asi šesti možností porušení zákona, které podal insolvenční správce, jednak proto, že další část otázek, v nichž jsou použita slova: co by, co kdyby apod., nemá smysl řešit vůbec, to je jen ztráta času a energie, jak se to stalo, tak to je.

Zbývá ale ještě jeden okruh otázek a to otázek pro farnost velmi důležitých; otázek v této době nejdůležitějších; otázek, na které nám v této chvíli neodpoví nikdo z lidí; otázek, jejichž odpověď a řešení zná jen všemohoucí a vševědoucí Bůh. Není jich ale zase tolik. Je jich vlastně pouze pár. Ještě před časem bylo jejich pořadí jiné, některé ještě nebyly ani vysloveny. Dnes, kdy nás situace naší farnosti zaměstnává a drtí již dost dlouhou dobu, jsou docela dobře čitelné v těchto okruzích:

Podaří se zachránit kostel jako prioritu našich snah, nebo se budeme muset obejít bez něho, bylo by příliš troufalé chtít s kostelem zachránit případně i faru?

Dokážeme i po skončení všeho udržet takové vztahy (my i všichni zúčastnění), aby na všech církevních rovinách na nich bylo možné i v budoucnu stavět, nezůstanou někde bolavé jizvy nebo těžce hojitelné rány?

Zatím co na otázky prvního okruhu jsou odpovědi jednoznačně mimo nás, jednoznačně pouze v rukou Božích, odpovědi na druhý okruh otázek již tak mimo nás nejsou, ty skýtají již nějaký prostor pro naše snahy a naše přání. Teprve ale další vývoj a ještě delší čas ukáže, zda tyto odpovědi budou hodné křesťanské dospělosti nebo ne.

Pokud se týká důvěry, o které má být toto pojednání, tak ta v tomto případě naší farnosti také byla, dokonce v tomto dramatu hrála s velkou pravděpodobností přinejmenším jednu z hlavních rolí. (Pozn.: Funkce důvěry zmiňovaná v tomto odstavci nevychází z doložitelných faktů, ale je dedukcí z informací získaných na větším počtu různých schůzek absolvovaných v záležitosti úpadku farnosti). Není v této chvíli snad ani důležité, jestli to byla důvěra oprávněná nebo neoprávněná, důležité je více však to, že se jednalo o důvěru obousměrnou a na všech zainteresovaných úrovních církve, hlavně pak ale to, že se jednalo o typ důvěry, která má svůj domov někde jinde, jednalo se o důvěru s velmi malou nebo spíše minimální kontrolou. Tento typ absolutní důvěry je možné uvažovat pouze v království Božím – v nebi, ale v prostředí církve putující se dříve nebo později s největší pravděpodobností projeví jako důvěra zničující. Důvěra totiž není pouze o čistotě úmyslů, důvěra je také o schopnostech, o odolnosti vytrvalé zátěži, o slabostech lidských povah, o vlivu okolí atd. atp.

Poučný závěr z toho všeho? Těžko!

Rada z toho všeho plynoucí? Těžko!

Záleží na každém z církve putující – někdy označované také jako bojující, jaký závěr si učiní při vědomí, že k názvu „bojující“ nepatří jen opravdový boj, ale také taktika, obezřetnost a ochrana. Také ale při vědomí toho, že až budeme odvoláni z církve putující – bojující a bude se rozhodovat o naší další budoucnosti, jedním z rozhodujících hledisek pro to, jaká ta budoucnost bude, bude fakt, jak jsme dokázali spojit všechny tyto prvky „boje“ s absolutně nebojovnou důvěrou.

Dej Bůh, aby i tento fakt přispěl k tomu, že naše další, a nekonečná, budoucnost bude v církvi vítězné.